Dvacet perných hodin na Hradě

Měla to být dramatická volba. To, co se však v pátek a v sobotu odehrávalo ve Španělském sále Pražského hradu, nakonec předčilo i tu nejbujnější fantazii. Politici prchali z Hradu, někteří po svých, jiné odvážela sanitka, na toaletách docházelo k incidentům. Hlasování si zákonodárci moc neužili, častěji se do sálu scházeli spíše proto, aby si řekli, že se zase rozejdou. K absurdnosti situace chyběla už snad jen Barunka Škrlová, i když příznaků infantilnosti bylo ve vystupování některých politiků víc než dost.

Nakonec jsem měl větší štěstí než tři volitelé, kteří po prezidentském klání skončili na nemocničním lůžku, a celé dva dny jsem absovoval celkem bez úhony. Nikdo mi nevyhrožoval, nevydíral, nikdo mne neatakoval na WC, nedostal jsem žádnou vulgární esemesku a v noci z pátku na sobotu jsem spal klidně, neb mi nikdo nekopal do dveří. Skoro bych si nemohl na nic stěžovat.

Ale procházka růžovým sadem to také nebyla. Pokud se v pátečních ranních hodinách člověk ubíral na Hrad s příjemným mrazením v zádech, že má tu příležitost být svědkem historických okamžiků volby hlavy státu, vystřízlivění přišlo celkem brzy. Genius loci Pražského hradu byl sice jako vždy silný, tíha dějin ukrytých ve zdejších reprezentativních prostorách nutila k zamyšlení, ale téměř posvátná atmosféra vydržela sotva pár hodin. Jakmile začaly první obstrukce politiků, byla ta tam.

Novinářům Správa Pražského hradu vyčlenila jako tiskové středisko prostory v protilehlém hradním křídle. Dvě malé místnosti chodbového typu se staly brzy neobyvatelnými, vzduch zhoustl a ztěžkl. Chtěl-li navíc člověk zjistit, jaká situace panuje v kuloárech, musel absolvovat celkem dlouhou cestu přes celé hradní nádvoří do Rothmayerova sálu, kde korzovali poslanci a senátoři. Brzy většina pochopila, že schůdnější bude přemístit se rovnou tam, a tak se svými notebooky inuitivně obsadila každou zdejší volnou židli či pohovku a provizorní tiskové středisko si zřídila přímo na místě. V tom oficiálním zůstala jen hrstka žurnalistů, kterým stačilo vše sledovat jen z obrazovek televize. A vesměs viděli a slyšeli více než ti, kteří se v kuloárech pracně pídili po informacích.

Ráno

Ušklíbl jsem se, když si jedna z postarších novinářek vedle svého laptopu rozprostřela kolečka salámu, vlašský salát, rohlíky a jablka. V duchu jsem si říkal, že to vypadá, jako by tu chtěla být strávit celý den. Až později jsem její prozíravost musel ocenit, zvláště tehdy, když se po hodinách úmorného bezvýsledného jednání ozval prázdný žaludek a má skromná svačina už byla dávno pryč. Naštěstí tu ještě byly obložené chlebíčky, které se v kuloárech prodávaly za patnáct korun. Představovaly vlastně téměř jedinou jistotu celého nejistého dvoudenního maratonu. Pracovníci cateringové služby naštěstí z útrob Hradu přinášeli na tácech další a další, takže oblíbené schůzovní jídlo nedošlo ani druhý den. 

Zprvu přitom vše vypadalo nadějně. Optimistické tváře přicházejících politiků vzbuzovaly klamné naděje, že by volba mohla proběhnout důstojně a prezident že by mohl být znám během pár hodin.

Dopoledne

Dostavují se jednotliví aktéři volby, přítomní fotografové se na ně vrhají s lačností divé zvěře. Trousí se ministři, trousí se předsedové stran, klubů, trousí se vyjednávači. Všichni se usmívají, to však ještě netuší, co je dnes čeká. Někteří však tuší a jejich úsměvy jsou jen maskami, o čemž se veřejnost o pár hodin později na vlastní oči přesvědčí.

Po úvodním vystoupení kandidátů se volba zvrhne v klasický politický souboj známý z Poslanecké sněmovny. Následují první přestávky, hádky, dohadování, útoky, urážky a handrkování. Politici střídavě odcházejí do předsálí, začíná být jasno, že tak rychlé to nebude.

Svěží tváře s přibývajícími hodinami dostávají stále ztrhanější a unavenější rysy. Později už i vysoce postavení ústavní činitelé nezastírají nervozitu a rozčilení. Přemysl Sobotka je rudý v obličeji, s cigaretou postává u stolku. Baví se se stranickými kolegy, má nevinně míněná otázka, zda by ODS byla ochotna přistoupit na veřejnou volbu, když nebude zbytí, ho namíchne. Později se omluví, vysvětluje své rozladění počínáním prošvejnarovské koalice. Docela chápu a nemám mu to za zlé.

Nezlobím se ani na Karla Schwarzenberga, že mne při odpovídání poprskal. Šlechtu mám rád a knížecí slina mne z míry nevyvede. Je to daň za moji zvědavost, i když jsem se vlastně nic nedozvěděl. Noblesní ministr odpoví diplomaticky, je přece šéfem diplomacie. Poděkuji za odpověď, obdivuji jeho kravatu v národních barvách a odcházím lovit dál.

Někteří politici jsou tajnůstkáři, odpovídají frázemi. Jiní se zase až překvapivě otevřeně rozhovoří, předtím se ale nezapomenou ujistit, zda je diktafon vypnutý. Jsou věci, které se do mikrofonu nemohou říci...

Odpoledne

Zprvu upravený Rothmayerův sál se mění před očima. Na původně čisté bílé ubrusy, kde se ještě ráno nacházely prezentační listiny senátorů, pomalu a zlehýnka padá popel z cigaret. To když si nervózní novináři a ještě nervóznější politici v rohu sálu zřídili improvizovaný kuřácký koutek. Spíše kout. Popelníky nepopelníky, odklepává se všude. Kouř je tak hustý, že při vstupu do sálu má člověk pocit, jako by se ocitl v opiovém doupěti. Lituji, že jsem si nevzal cigarety. Mohl bych se vmísit mezi kuřáky-politiky a odposlouchávat jejich lamentování. Ale mám s sebou jen doutník a na ten není čas. Situace se mění každou chvíli a člověk musí být stále ve střehu. Jdu se raději projít ven na nádvoří, i tam je totiž možné někoho odchytit.

Sluníčko některé zákonodárce vylákalo ven. A tak zatímco jedni tvrdě vyjednávají za zavřenými dveřmi či vyrazili na oběd, někteří se vystavují slunečním paprskům a živě mezi sebou diskutují. Je krásné počasí, které přímo vybízí k procházce. Nechápu proto ty, kteří tu jsou, ač by nemuseli. Někteří z nich dokonce vydrží až do pozdních nočních hodin a přijdou i druhý den. Homosexuální lobby zastupoval Jiří Hromada, který po celé dva dny okupoval jeden ze stolků uprostřed sálu. Chuť pogratulovat Janu Švejnarovi si však musel nechat zajít. Předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová zprvu zářila radostí z pozvání na reprezentativní společenskou událost, vesměs si jí ale nikdo nevšímal a tak jen zklamaně posedávala na červených polstrovaných pohovkách. To političtí lobbisté měli plné ruce práce. Lidé jako exministr spravedlnosti Pavel Němec či bývalý ministr obrany Jaroslav Tvrdík sice voliteli nebyli, s o to větší vervou ale sháněli hlasy tu pro jednoho, tu pro druhého kandidáta.

Večer

Venku se už smráká, mraky se stahují i nad prezidentskou volbou. Čela politiků se rosí, pleše se lesknou, nervozita se dá krájet, cigareta střídá cigaretu, chlebíčky pomalu osychají. Není pravda, že se nebude pít, jak Správa Pražského hradu zprvu referovala. Prodává se nejen pivo, ale i víno. Novináři jsou frustrovaní, nevědí, co se v sále děje, a nikdo ze zákonodárců jim na to nedává uspokojivou odpověď. "To tady neví nikdo," je nejčastějí komentář odchyceného politika na otázku, co se má dít v příštích minutách. 

Když se otevřou ohromné dveře Španělského sálu a vyplivnou unavené volitele, zvítězí jen ti silnější. Doposud nechápu, jak mohou kamaremani tak rychle utíkat, třebaže mají na ramenou desítky kilogramů. Jeden z nich mne svou technikou málem porazil, když běžel pozpátku, aby získal co nejlepší záběr na odcházejícího prezidenta Klause. Uskočil jsem jen na poslední chvíli. Pro příště volím raději bezpečný úkryt v závětří mramorového sloupu, kde mne běžící dav novinářů a filmařů nemůže ušlapat. V duchu se raduji, jak jsem nad nimi vyzrál. Se svým křehkým diktafonem stejně nemám v té změti velkých barevných mikrofonů šanci.

Brzy je kolem politika takový hrozen lidí, kabelů, kamer, tyčí a objektivů, že člověk mnohdy nemá šanci zjistit, kdo se právě do spárů médií dostal. Z prezidenta Klause zahlédnu jen bílého ježečka, se Švejnarem je to lepší, je vyšší, a je mu proto vidět alespoň celá hlava. Když si nejsem jistý, kdo další se stal novinářskou obětí, jdu se raději podívat na velkoplošnou obrazovku, na které běží přímý přenos České televize. Na ní vidím víc, třebaže stojím jen pár metrů od zpovídaného zákonodárce. Ale to je jen z mála paradoxů uplynulého dvoudenního maratonu.

Obrazovka sama je pro novináře vlastně jakýmsi centrálním mozkem. Do sálu žurnalisté nemohou, a tak jsou odkázáni právě jen na onu velkou plazmu. V kuloárech je jediná, a tak je k ní mnohdy těžké se dostat, podobně jako k politikům.

Nejnapínavější chvíle pak jsou při samotné volbě. Sledujeme hlasování a dohadujeme se, komu patří která ruka, identifikujeme klausovce a švejnarovce. Veřejná volba se jaksi míjí účinkem, protože poznat, kdo jak hlasuje, je téměř nemožné. Na tvářích všech je vidět vzušení a napětí, nervozita. Přistihl jsem se, že mi srdce divoce buší a téměř mi vyschlo v krku. I já jsem jen člověk, a proto mám svého favorita, kterému držím palce. Mají ho tu všichni a kdo tvrdí, že ne, ten lže. Čekání na verdikt volební komise se zdá být nekonečné, ale někteří ty okamžiky napětí zbožňují. "I´m lovin´ it," vykřikuje vzrušeně komentátor Práva Alexandr Mitrofanov, evidentně patří k těm, kteří si podobné chvíle s gustem vychutnávají. V příštím okamžiku mu zazvoní mobil a on s ledovým klidem situaci okomentuje do vysílání rádia.

Některé záběry kamer všechny přítomné novináře unisono rozesmějí. To když Zdeněk Škromach zvedá ruku pro Švejnara, ale jen tak nedbale, ledabyle. Je veřejným tajemstvím, že tak činí jen z povinnosti, ve skutečnosti si ale dá pořádně záležet, aby nasadil ten nejkyselejší výraz ve tváři, jakého je schopen. Kandidát jeho strany je mu proti srsti. Novináři to vědí a mají z toho legraci. Kamera zabírá prezidenta, který ostřížím hlasem sleduje rozložení sil. Opět smích, někteří redaktoři parodují Klausův hlas. Všeobecné veselí vzbuzují i záběry na předsedu Sněmovny Vlčka, který schůzi řídí. Někdy není jasné, zda patří k sociální demokracii nebo spíše k proklausovské koalici. "Ten už si neškrtne," komentují odvahu, se kterou se pouští do polemiky s šéfem poslanců ČSSD Michalem Haškem. Některými svými kroky při řízení schůze jde proti záměrům své strany, otevřenou revoltu si ale nemůže dovolit. Proto rozpačitě lavíruje na obě strany, zatímco jeho stranický šéf tiše zuří a novináři se zajíkají smíchy nad komičností situace.

Smích pak trochu uvízne v hrdle, když hodiny odbijí jedenadvacátou hodinu, aniž by byl prezident zvolen. Všem je jasné, že ráno zde musíme být opět.

Druhý den

Prožívám nepatrné déjà vu. Při vstupu do Rothmayerova sálu to vypadá, jako by se včera nic nestalo. Do kamene vytesaný Masaryk shlíží na přítomné, sál je opět čistý, uklizený, politici se usmívají, za okny svítí sluníčko a číšníci nosí čerstvé chlebíčky a koblížky. Přesně takto to vypadalo včera. Opět vládne optimismus, volitelé se zaříkávají, že prezidenta budeme znát co nevidět. Jen škarohlídi naznačují, že znovu zvítězí obstrukce.

Následující hodiny dají za pravdu škarohlídům, hlasuje se až odpoledne. Nezachrání to ani plyšový méďa, kterého jako talisman nosí senátor Kubera. Prezident není znám ani po třetím kole volby. Sejdeme se za týden...

Adam B. Bartoš
zpravodajství iDNES.cz