Redakční blog iDNES.cz

Drobná exkurze do světa narkomanů

29. 08. 2008 16:55:14
Proniknout do světa, který je zahalen rouškou tajemství. Přinést reportáž z komunity pražských narkomanů. To je cíl, který si dávám v polovině prázdnin. Záhy se ukazuje, že to nebude tak jednoduché. Terénní programy, díky kterým bych se do tohoto světa mohla dostat, jsou opatrné. Nechtějí ztratit pracně nabytou důvěru, kterou k nim klienti získali.

O tom, že by se mnou šel fotograf, nemůže být ani řeč. Ani já nepůjdu dělat reportáž, u terénního programu absolvuji "stáž" stejně jako studenti sociální práce. A předcházet ji bude školení... Pak už mi ale nic nebrání vyrazit do ulic.

Začínáme u hlavního nádraží, na lavičce vedle nás pospává evidentně něčím posilněná žena. Neubráním se a neustále hlavu stáčím jejím směrem. Během spánku se kymácí a já mám divný pocit. Nespadne? Nezkolabuje?

Normálně bych kolem ní prošla bez hlubšího povšimnutí, ale dnes je to něco jiného. Teď už jsem tady s terénními pracovníky Magdou a Otou a právě takoví lidé jsou naší cílovou skupinou.

Po úvodním školení jsou v mé hlavě obavy, co přijde. Vedoucí terénního programu se mě snažila připravit na všechny situace, které mohou v terénu nastat. Vím už tedy aspoň teoreticky co dělat, když klient zkolabuje nebo je agresivní. Stane se mi to taky nebo směna proběhne bez komplikací?

Po chvilce se ženě na lavičce přestávám věnovat, Ota mi totiž osvětlí, že je na heroinu a ten právě spavost způsobuje. Popisuje mi i situace, kdy jdou klienti mátožně nádražní halou, najednou se zastaví, předkloní se, na chvíli usnou a pak pokračují pomalým krokem dál.

Začínám se věnovat dalším klientům. Tedy přesněji řečeno, začínám je pozorovat. Abych se zapojila s Magdou a Otou do práce, na to zatím opravdu nemám. Přitom na tom není nic těžkého, Ota podává klientům čisté stříkačky, Magda fyziologický roztok a malé tampónky napuštěné alkoholem, tak zvané con-zellky. Mohla bych jim podávat něco z toho. Zatím ale cítím, že by se mi klepaly ruce. Byla jsem připravená na to, že budou chodit podivné existence. To, že přijdou i lidi v mém věku, pěkně oblečení a slušně vychovaní, to mě opravdu zaskočilo. Vypadají jako mí kamarádi nebo spolužáci.

Začíná mi být zima. I když všichni okolo chodí v tričku s krátkým rukávem, já si beru mikinu.

Přečtěte si článek Špínu máš? ptají se streetworkeři narkomanů při obchůzce Prahou.

Asi po hodině na lavičce to začíná být lepší. Navíc Magda odchází na záchod a já dostávám na starost její práci. Budu taky rozdávat. Dávám si pozor, abych se při předávání nedotýkala rukou klientů. Riziko zřejmě nehrozí, ale strachu se stejně neubráním.

Zbytek odpolední směny procházíme centrum města a stříkačky měníme cestou, nechám se uchlácholit a připadám si už jako "zkušená" teréňačka.

Pak ale přijde pád na zem. Měníme v centru města jedné dvojici, přichází sem ještě mladší muž. Ztuhnu, hrozně mi připomíná spolužáka ze základky. Podívám se na něj pozorněji, přece jen jsem ho neviděla několik let. Setkáme se očima a oba rychle uhneme pohledem. Odvahu oslovit ho nenajdu. Nezbývá tedy než doufat, že podoba byla čistě náhodná.

V pátek přicházím do redakce a je přede mnou těžký úkol, zážitky utřídit a sepsat. Po pětihodinovém spánku plném snů o stříkačkách a narkomanech si nepřipadám v nejlepší formě. Hlavou se mi honí všelijaké vzpomínky. Jak jen vybrat to nejdůležitější? Těžko. I když svou délkou reportáž převyšuje všechny mé články, zůstává ve mně pocit, že by téma vystačilo na několik dalších.

Barbora Němcová, redaktorka Zprávy.iDNES.cz

Autor: Redakční blog iDNES.cz | karma: 19.49 | přečteno: 4850 ×
Poslední články autora