Stárnu. Dřív bych v téhle situaci vzteky vyskočil z kůže, ale teď jen v klidu sedím, hraju si s mobilem a čekám, co bude. O pár stovek metrů vedle vrcholí zahajovací ceremoniál olympijský her, celý svět řeší, kdo ten táborák nad ptačím hnízdem zapálí, a my jsme s liduprázdným autobusem uvízli uprostřed vojenských manévrů.
Jen já, jeden Japonec a pět novinářů ze Španělska.
Čekáme a nevíme proč. Asi abychom nebránili v odjezdu někomu, kdo ještě hezkou chvíli nemá v plánu nikam odjíždět. Snad čestným hostům ceremoniálu, možná sportovcům, možná účinkujícím... Ti všichni si ještě užívají zahájení a nám zakázali dokonce i vystoupit z autobusu. Kvůli bezpečnostním opatřením! Před nástupem jsme totiž prošli kontrolními rámy, a takto neposkvrněni musíme dojet do hlavního tiskového střediska.
Po dvaceti minutách čekání však čínská "velitelka vozu" ustoupila a pustila Španěly na cigaretu.
Teď už je pod nimi hromada vajglů, jinak stav kolem nás zůstává setrvalý. A já už vím, že nápad vyrazit si v době slavnostního zahájení prázným městem do novinářské centrály nebyl zase tak dobrý nápad. Před desátou mi skončila šichta v Českém olympijském domě, a tak jsem chtěl dojet na otočku do hlavního střediska koupit čínskou SIM kartu, objednat připojení na internet, a tak nějak se po ranním příletu rozkoukat.
Ničemu se nedivit, vzkazovali kolegové, kteří do olympijského města dorazili s předstihem. Já si k tomu přidávám další poznatek: Buď v klidu, nerozčiluj se.
Vzpomínám, jak jsem na chudáky pořadatele křičel pro ně nepochybně naprosto směšnou angličtinou na fotbalovém mistrovství světa v roce 1994 v Americe. Bylo krátce před finálovým zápasem a na příjezd viceprezidenta se čekalo pár zbytečně dlouhých minut. Nebo o čtyři roky později ve Francii. Důležitý strejda v pořadatelském stejnokroji držel hlídku u brány, která nesmyslně oddělovala zóny, do nichž měli přístup lidé se stejným oprávněním. Schytal to dvakrát. Nejdřív, když mě nechtěl pustit, a potom znova, když jsem po čtvrthodině okružní cestou dorazil na druhou stranu jeho vrátnice...
Dnes už vím, že i hloupý rozkaz je rozkazem, a tak se musí splnit.
Vzteká se tu jen šofér. Nejdřív na jiného řidiče, který jel před námi a policisté ho tedy otočili dřív než nás. Pak zřejmě na celý svět, ale nikdo z pasažérů mu nerozuměl.
Kouknu na hodinky, pomalu končí druhá hodina čekání. Motor stále běží, ale klimatizace nestíhá, jsou otevřené dveře. Bum, prásk! Dunění a jasné záblesky lákají už i mě z autobusu. Ohňostroj naznačuje, a zpravodajská esemeska od kolegů z redakce to potvrzuje: Olympiáda byla zahájena.
My teď máme odměnou za čekání dvojí produkci. Světla srší v dáli nad stadionem i přímo před námi pro potěchu obyvatel města. Jsme blízko "epicentra", zaléhají uši a popílek štípe do očí. "Další dárek zdejšímu ovzduší," říká Japonec. Přemýšlíme, co nás teď čeká. Je už konec, nebo teprve začátek a my budeme čekat, až se vylidní stadion. Ač neradi, shodujeme se, že spíše nastane druhá varianta. Autobus se sice rozjíždí, ale míří jen za roh. Jednoduše nás odstavili, abychom nepřekáželi davům ze slavnostního zahájení.
Čekání tedy pokračuje, a pokud na stránkách iDNES.cz nenajdete zpravodajství z nejbližšího střeleckého závodu, víte proč.
Držte mi palce, Jaroslav Beránek, Peking
