Od naděje k normalizaci aneb Osmašedesátý rok v Mladé frontě

Stálý spolupracovník redakce Karel Pacner vzpomíná pro iDNES.cz na dění osmašedesátého roku v tehdejší Mladé frontě a vyústění krátké svobodné éry v československé poválečné novinařině do obsazení redakce ruskými vojáky a následného nástupu normalizace.

***

Podzim a zima 1967 byly rozbouřené. Proběhlo několik zasedání ÚV KSČ, o jejichž průběhu kolovaly různé informace. Fámy o tom, co se děje na ÚV KSČ, byly stále divočejší. Opustit nejvyšší funkci v KSČ musel Novotný, zůstal jenom prezidentem. Nejvyšším komunistou se stal Alexandr Dubček, Slovák v českých zemích naprosto neznámý. Nikdo v tom nespatřoval žádný dějinný převrat - prostě výměna bafuňářů. Teprve článek Josefa Smrkovského, nového člena předsednictva ÚV KSČ, o nových metodách stranické činnosti, který po několika týdnech mlčení otiskl deník Práce, naznačil, že se má něco zásadního měnit. Ledy začaly roztávat - rodilo se „pražské jaro" či také „socialismus s lidskou tváří".

Na svazu novinářů - už takřka bez cenzury 

Třebaže ještě existovala cenzura, pracovníci tiskového dohledu ministerstva vnitra, kteří ji představovali, už prakticky do ničeho nezasahovali. Začaly se objevovat články o nedávné minulosti, které působily jako výbuchy. Také u nás v redakci Mladé fronty se mnohé změnilo. MF patřila k novinám, které otiskly Dva tisíce slov, byla to zásluha šéfredaktora Mirka Jelínka. Byla zvolena redakční rada z řad redaktorů. Já jsem v ní nebyl, protože se svou vědou jsem stál trochu mimo tohoto politického dění. Skoro všichni, kteří dosud dělali politiku, se snažili přinášet co možná nejvíc zajímavých článků, byl tam přetlak.

Zato mne redakce navrhla za člena pražského výboru Svazu novinářů. Městský výbor Svazu novinářů byl nejprůbojnější novinářský orgán. Tam jsem se seznámil s Jirkou Rumlem z proslulého týdeníku Reportér, který se stal předsedou, s Karlem Kynclem z rozhlasu a s dalšími revolucionáři. Tento výbor také připravoval mimořádný sjezd Svazu novinářů, ale já se toho neúčastnil, protože zrovna v té době - v květnu - jsem letěl na plánovanou dvoutýdenní cestu do Sovětského svazu.

Damoklův meč na tenké niti

V květnu jsem letěl do Moskvy. Moji kamarádi Sláva Golovanov a Ljoňa Repin na mne čekali na letišti a už v autě jsem musel vykládat, co se u nás děje. Od obou jsem se dověděl, že konstruktér ruských raket Sergej Koroljov byl během velkého teroru koncem třicátých let zatčen, vězněn v koncentráku na Sibiři a potom až asi do konce války pracoval ve vězeňské konstrukční kanceláři v Kazani. Když jsem se Slávy zeptal, jestli o tom mohu psát, odpověděl: „Ty můžeš, já ne!"

Politická situace se zostřovala. Vynořily se obavy, aby nás sovětská armáda nepřepadla. Probíhaly u nás manévry Varšavské smlouvy a po jejich skončení se některé sovětské pluky stále nechtěly stáhnout z republiky. Potom přišla čs.-sovětská jednání v Čierné při Čopě a nakonec schůzka hlav Varšavské smlouvy v Bratislavě. Avšak ani po jejím skončení napětí neopadlo. V polovině srpna na poradě šéfredaktorů na ÚV KSČ vyslovil František Kriegel, člen předsednictva, zlověstně znějící větu: „Damoklův meč nad námi visí na tak tenké niti, že si to nedovedeme představit."

Jsou tady

Večer v úterý 20. srpna 1968 jsem šel jako obvykle spát po jedenácté hodině. Poslední rozhlasové zprávy ve 23. hodin četl komentátor Jiří Dienstbier a zmiňoval se o nenadálém zasedání ústředního výboru sovětské komunistické strany, na které se právě sjíždějí do Kremlu jeho členové. Nic mně nedošlo. Ani časté přelety letadel nad Prahou, které byly trochu nezvyklé. Zřejmě ani Jirkovi.

Asi ve dně hodiny v noci mě vzbudil soused Pepík Štěpánek, kolega, který dělal vedoucího vydání: „Rusové nás obsazují!" Stál jsem u otevřeného okna a díval se těžká dopravní letadla, která mířila na Ruzyni. Rádio nehrálo - později jsme se dověděli, že ho nechal vypnout tehdejší šéf spojů Karel Hoffmann. Až později se ozvalo, tuším okolo páté ráno. Vysílalo usnesení předsednictva ÚV KSČ, které protestovalo proti okupaci, a první útržkovité zprávy o průběhu přepadení. Celou noc jsem neusnul.
Bydlel jsem v činžáku na sídlišti v Zahradním Městě. Ráno autobusy okolo nás začaly jezdit jako obvykle.

Vyrazil jsem tedy do redakce dost brzy, snad okolo sedmé. Avšak na Čechově náměstí ve Vršovicích se ukázalo, že nefungují tramvaje. Nezbylo nic jiného, než abych do centra šlapal pěšky, stejně jako ostatní lidé, mnozí z nich s tranzistorovými rádii u ucha - rozhlas z Vinohradské třídy pořád vysílal. Obchody byly otevřené, lidé nakupovali o překot potraviny a také baterie do tranzistorů. A všude tanky s bílými pásy - okupanti!

Do redakce Mladé fronty, která sídlila v Panské ulici číslo 8, kousek od Václavského náměstí, jsem dorazil okolo deváté. Lidé, kteří dělali večer noviny, tam zůstali přes noc. Vyprávěli, že když přišla zpráva z ČTK o přepadení republiky z ÚV KSČ, před druhou hodinou v noci, pražské vydání se už dávno tisklo. Posledního sazeče někdo chytil ještě na chodníku. Musel se vrátit, aby vysázel zprávu předsednictva ÚV KSČ, a za jízdy se první stránka s tímto oznámením na rotačce vyměňovala. Takže několik tisíc čtenářů v centru Prahy dostalo noviny i s tímto oficiálním sdělením.

Bylo rozhodnuto, že se bude přes den dělat zvláštní vydání o jednom listu. Vzaly se ranní noviny a přicházející informace se vyměňovaly za staré zprávy. Myslím, že do odpoledne vyšla asi tři vydání. My, kteří jsme neměli co dělat, jsme vyrazili do ulic a tam je rozdávali. Asi okolo čtvrté hodiny odpoledne jsem přicházel k redakci, když najednou přijelo několik sovětských obrněných vozů, zastavily před naší budovou a vojáci vběhli dovnitř.

Rusové v redakci

Vletěl jsem do recepce vedlejšího hotelu Palace, vychrlil ze sebe, co se stalo, a že potřebuju zavolat do redakce. Paní na telefonní centrále ještě nic nevěděla, přepojila mne na nějakého kolegu a ten řekl: „Už nám do volali zepředu. Zadním vchodem nebudeme utíkat, protože zajali lidi v přední budově." A co teď? Nemělo smyslu, abych šel taky do redakce a nechal se dobrovolně zajmout. Zamířil jsem do bistra Sputnik v pasáži Černá růže, kam jsme často chodili na obědy a někdy tam i dělat rozhovory s různými lidmi. Číšníky jsme znali křestními jmény či přezdívkami, oni znali nás. Postěžoval jsem si panu Bondymu, vždy elegantnímu ironikovi, a říkám, že bych zprávu o obsazení redakce potřeboval dostat do rozhlasu, který pořád odněkud vysílal.

Za chvilku se Bondy vrátil s kusem papíru: „Pero jistě máte. Napište zprávu a já zařídím její odeslání." V příštích dnech jsem toto spojení ještě asi jednou využil. Dneska lituju, že jsem se pana Bondyho nikdy nezeptal, jak vlastně tahle přepážka fungovala.

Svobodné noviny z malé tiskárny

Ve čtvrtek ráno jsem se zase vypravil k redakci. Byla obsazená, sovětští vojáci dovnitř nikoho nepouštěli. Jsou tam naši, nejsou tam? Ve Sputniku jsem našel někoho, kdo prožil celou kalvárii zajetí. „Ráno nás pustili," vysvětloval. „Vojáci nás všechny nahnali do ředitelny a tam nás střežili. I na záchod s námi chodili se zbraní. Byli jsme hladoví. Večer tam přišli nějací lidé, kteří nám přinesli spoustu palačinek, prý o tom uvěznění mluvili v rádiu. Trvalo nějakou dobu, než vojáci dovolili, abychom si je vzali. V noci jsme spali, jak se dalo."

A pak jsem se dověděl to nejdůležitější: Odpoledne se sejdeme v tiskárně národního podniku Mír - nikoliv v obsazené Panské 8, nýbrž na Fügnerově náměstí nedaleko nuselského mostu. Tam vznikla redakce, která za pomoci tamních tiskařů vydávala Svobodnou Mladou frontu - jednolistové a dvoulistové noviny menšího formátu. Vycházely několikrát denně, s neustále doplňovanými zprávami. Redakci tehdy bezprostředně řídil Standa Studený, do té doby jeden z vedoucích vydání.

Sešlo se dost redaktorů i několik sekretářek, zato šéfredaktor, někteří vedoucí oddělení a taky někteří řadoví kolegové chyběli. Prý se skrývali v různých bytech a občas s někým telefonovali. Jiní ujeli z Prahy na chalupy. Když nám to došlo, tohle skrývání jsme odsuzovali, považovali jsme je za zbabělost. Zato ředitel tiskárny Mír Karel Tětiva, ředitel vydavatelství MF Karel Červinka a někteří náměstci se nebáli a zařizovali, co bylo potřeba. Je pravda, že strach z toho, co bude dál, jsme měli všichni.

Svobodnou Mladou frontu vydávali snad ve všech krajských redakcích a dokonce někteří kolegové doma a třeba i na dovolené - Jarda Hejkal v Havlíčkově Brodě a Milan Syruček na Zbraslavi. Všichni je dělali naprosto samostatně, bez kontaktu s pražskou redakcí. V téhle malé tiskárně jsme zůstali asi deset dnů.

Když se vrátil prezident Svoboda s internovanými politiky z Moskvy, trvalo ještě nějakou dobu, než okupanti budovu redakce a tiskárny v Panské uvolnili. Jenže hned jsme tam nesměli. Všechno prý bylo strašně znečištěné. Před námi museli nastoupit hygienici a uklízeči. Když jsem se konečně vrátil do své místnosti, zjistil jsem, že ze zásuvky stolu mně ukradli fotoaparát, papíry na stole ale zůstaly netknuté, stejně jako kosmonautický archiv v malém temném kumbálu. Přičítal jsem to tomu, že jsem tam měl některé sovětské noviny a nad stolem velkou ruskou mapu - Karta Luny. V archivu bylo také hodně výstřižků v ruštině. Ostatní na tom byli hůř, zvláště fotoreportéři, navíc jim vyrabovali archiv.

Nejvíc se naštvali dělníci z tiskárny, členové Lidových milicí, kteří měli v malé komůrce naleštěné pušky, s nimiž jezdili občas na cvičení, a ty zmizely. Později sovětský tisk tvrdil, že se v redakci Mladé fronty našly „zbraně kontrarevoluce" - zastaralé flinty našich milicionářů.

V jednotném šiku

V dalších měsících zůstávala redakce víceméně jednotná; samozřejmě vedle menší mlčící skupiny. Někteří kolegové byli v boji s nastupujícími neostalinisty neobyčejně vynalézaví. Vzpomínám si, jak se Franta Coňk a Jirka Cichoň tajně dostali do nějakého kamrdlíku v budově, kde měly jednat „zdravé síly" sdružené ve Svazu čs.-sovětského přátelství. Franta, výborný stenograf, jejich diskusi zaznamenal a noviny ji otiskly. Vznikl ohromný poprask, protože vlastně demaskoval jejich diktátorské a násilnické metody. Ovšem tyhle články už se nepodepisovaly anebo se používaly neprůhledné pseudonymy.

Někdy na jaře 1969, kdy začínala Husákova normalizace, vznikly takové tlaky konzervativců z ÚV KSČ na šéfredaktora Mirka Jelínka, že raději dobrovolně odstoupil. Nejdřív šel do redakčního archivu, potom musel opustit podnik. Dělal někde dělníka, tuším asfaltéra, později úředničil. Tak se vlastně dostal na stranu obětí sovětské okupace. Občas jsem za ním chodil, dával jsem mu knihy, které mně vycházely.
Nového šéfredaktora jsme si chtěli zvolit - dosavadního vedoucího Víkendu Zdeňka Domkáře. Slyšeli jsme, že k nám chce ÚV dosadit dr. Milana Codra, šéfredaktora vojenského časopisu Zápisník. A protože jsem s ním kamarádil, zavolal jsem mu. Věděl i o Domkářovi a říkal, že k nám nepůjde, ať si ho zvolíme.
Zdeněk byl velmi tolerantní. Jako bývalý zahraničář myslím dobře tušil, že je jenom přechodným vládcem a že to horší nás teprve čeká. Přesto souhlasil s otiskováním spousty článků, o kterých věděl, že nebudou košer.

Díky Zdeňkovi jsem také v červenci mohl odletět do USA na start Apolla 11 k Měsíci. V té době nikdo nahoře zahraniční cesty neschvaloval, záleželo na vedení redakce a vydavatelství. Všechno, co jsem o této události poslal, MF otiskla. Přistání prvních Američanů na Měsíci jsme brali jako facku Sovětům, a proto tomu redakce věnovala obrovské místo. Příštích dvacet let mně to soudruzi při různých příležitostech vyčítali: „Pacner - to je ten, co byl v Americe, když letěli na Měsíc!"

Po vlastním prkně vzhůru k moci

Na podzim 1969 nastoupil po Domkářovi nový šéfredaktor Libor Batrla, funkcionář Svazu mládeže. Později jsme se dověděli, že nejdřív se šel poradit s normalizačním šéfredaktorem Rudého práva Mirkem Mocem, který před lety pracoval v zahraničním oddělení MF. Batrla prý byl velice nažhaven: „Já všechnu tu kontrarevoluční čeládku vyházím!" Ale Moc mu realisticky radil: „Když vyházíš většinu redaktorů a nahradíš je svazáckými funkcionáři, noviny upadnou, nebudou za nic stát. A všichni ti to budou vyčítat. Na to, že jsi vyhodil kontrarevolucionáře, se zapomene, to bude stará věc, ale nízká úroveň novin a malý zájem čtenářů o ně budou soudruzi otloukat o hlavu tobě."

Když potom nastaly tuším v roce 1970 čistky v KSČ, které probíhaly také v redakci, jejich průběh byl u nás velmi mírný. Nejdřív někdo ustavil „zdravé jádro" - asi 6-7 komunistů, kterým vyměnili legitimace bez jakýchkoliv prověrek. Tohle „jádro" se skládalo z lidí, kteří Svobodnou MF nedělali, buď se skrývali anebo se vůbec neozvali. Ale spíš bylo toto složení náhoda, než úmysl. Ovšem i tohle na něco ukazuje.
Potom začaly prověrky. Mám dojem, že v pražské redakci pouze dvě kolegyně - Drahuše Petrýdesová a Olina Hníková - byly vyloučené. Drahuše byla zásadová, Olina zase hystericky upřímná - to byly zřejmě hlavní důvody.

Větší pogrom proběhl v krajských redakcích, protože při něm si místní konzervativci vyřizovali účty s některými novináři. Bylo však smutné pozorovat, jak někteří z kolegů, kteří ještě do jara psali články na podporu demokracie, se po nástupu Batrly začali otáčet. S chutí se pouštěli do komentářů a rozhovorů na podporu Husáka a spol. Jeden kolega, dnes už mrtvý, který se v osmdesátých letech vyšvihl až do funkce šéfredaktora Práce, to vysvětloval: „Já si jedu po svém prkně."

Dcera tajemníka ÚV KSČ Václava Hájka a její manžel, kteří byli dosazeni za Batrly tuším do vnitropolitického oddělení, totálně selhali. Jednak neuměli nic napsat a jednak na ně nebylo žádné spolehnutí. Potom se z redakce vytratili. Postupem času také přicházeli další noví lidé - většinou absolventi fakulty žurnalistiky, kteří mysleli jako my. A kromě toho i někteří politicky zdatní soudruzi ze svazáckého a stranického aparátu, kteří se především usadili v nově obnoveném oddělení propagandy.

Karel Pacner, spolupracovník iDNES.cz